Tereza BláhaV duchu jsem objímala tu malou vyděšenou holčičku, která teď všechny své strachy nevědomě přenáší na svého syna.
Malému chlapci jsem v duchu šeptala: ,, Jsi naprosto v pořádku takový, jaký jsi. Maminka má strach, ale ten strach není tvůj, nemusíš ho přijímat. „
Bylo krátce před koncem školního roku. Dopoledne jsem s dětmi ze své třídy trávila na hřišti. Malou chvíli po nás, přišly na hřiště dvě maminky s dětmi ve věku okolo tří let.
Nějakou chvíli děti pozorovaly děti ze školky a nejistě prozkoumávaly prostředí, než se pustily do samotného objevování hřiště. Maminky obou dětí nějakou chvíli postávaly opodál.
Když se jedno ze dvou dětí rozhodlo vylézt po dřevěném žebříku ke skluzavce. Sledovala jsem malého chlapce, který s velikou opatrností vylézal na žebřík a pečlivě zvažoval každý další krok. Když byl chlapec zhruba v polovině žebříku, přiběhla vyděšená maminka, bez varování chlapce chytila a se slovy: , ,,Co jsem ti říkala, že nemáš lízt tak vysoko, nebo spadneš!“
Chlapec poodběhl na prolézačku s nižším žebříkem, kterou mu maminka ukázala. Když se chystal sklouznout dolů, maminka opět přispěchala se slovy: ,,Jak to sedíš na tý klouzačce, kam dáváš ty nohy. Ty seš teda dneska škaredej a zlobivej kluk.“
V duchu jsem objímala tu malou vyděšenou holčičku, která teď nevědomě všechny strachy přenáší na svého syna.
Malému chlapci jsem v duchu šeptala: ,, Jsi naprosto v pořádku takový, jaký jsi. Maminka má strach, ale ten strach není tvůj, nemusíš ho přijímat. „
Ke konci pobytu na hřišti přišel chlapec k dětem, hrajícím si v trávě. Maminka přispěchala a odváděla chlapce za ruku se slovy: ,,Říkala jsem ti, že do vysoké trávy se nechodí. Tam jsou klíšťata. Klíšťata jsou nebezpečná, mohl bys umřít.“
V hlavě si přemítám, jak jinak by mohla situace vypadat. Přeci to jde
vědomě a s laskovostí, i třebaže je potřeba komunikovat své strachy. To je naprosto v pořádku.
Bylo krátce před koncem školního roku. Dopoledne jsem s dětmi ze své třídy trávila na hřišti. Malou chvíli po nás přišly na hřiště dvě maminky s dětmi ve věku okolo tří let.
Nějakou chvíli děti pozorovaly děti ze školky, prozkoumávaly prostředí až se pustily do samotného objevování hřiště. Maminky obou dětí postávaly nějakou chvíli opodál.
Když se jedno ze dvou dětí rozhodlo vylézt po dřevěném žebříku ke skluzavce. Sledovala jsem malého chlapce, který s velikou opatrností vylézal na žebřík a pečlivě zvažoval každý další krok. Když byl chlapec zhruba v polovině žebříku, přišla maminka, postavila se kousek od žebříku a povídá chlapci: ,,Vidím, že se chystáš vylézt na vysoký žebřík. Věřím, že to zvládneš. Přesto buď opatrný. Budu stát za tebou pro případ, že bys potřeboval pomoci.“
Chlapec poodběhl na prolézačku s nižším žebříkem, kterou mu maminka ukázala. Když se chystal sklouznout dolů, maminka přispěchala se slovy: ,,Když se chystáš sklouznout, je potřeba se posadit a natáhnout nohy před sebe.“ Vím, že vidíš, že některé děti se sklouzávají třeba hlavou napřed, to ale může být nebezpečné.“
Ke konci pobytu na hřišti přišel chlapec k dětem, hrajícím si v trávě. Maminka přispěchala a promluvila k chlapci: ,,Vidím, že se chystáš jít za dětmi do vysoké trávy. Mám strach, že bys mohl chytit klíště. Navrhuji, abychom našli prostor, kde je tráva nižší. Byla bych klidnější. „
Vnímáte ten rozdíl? Věřím, že ano.
Všechny situace, i ty náročné lze komunikovat v laskovosti a s respektem.
Vím, je to pro nás nezvyklé, protože většina z nás byla vychovávána autoritativně, manipulativně a ve strachu.
Ale můžeme to společně změnit. 🙂
Pokud máte zájem o více informací, navštivte: http://www.terezablaha.cz/spoluprace
